Další nedělní zamyšlení

Po několika procházkách městem a především po sobotní návštěvě trhu přemýšlím nad tím, co všechno je v politické kampani dovoleno – a co všechno si v ní ještě lze dovolit.

Je totiž jasné, že ve chvíli, kdy nerespektujete pravidla, vykládáte si je po svém, využíváte šedé zóny ve jménu hesla „co není zakázáno, je povoleno“ a bez ohledu na ostatní jedete především to svoje, získáváte výhodu. A někdy pořádnou.

Jste totiž vidět. Křičíte. Děláte velká gesta, používáte velká slova a zabíráte veřejný prostor. Na rozdíl od těch, kteří pravidla respektují, nechtějí se za každou cenu cpát ostatním pod nos a chápou, že politika není soutěž o to, kdo bude nejvíc slyšet.

Jenže právě tady se podle mě něco zásadního změnilo.

Hulvátství se pomalu stává synonymem úspěchu. Agresivita se zaměňuje za rozhodnost, arogance za sebevědomí a bezohlednost za schopnost prosadit se.

V kampani tak někteří říkají: „Všichni jsme si rovni.“ Jenže člověk za těmi slovy někdy cítí něco úplně jiného: že všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si přece jen rovnější.

A pak se divíme, že politika není uvěřitelná a že jí lidé přestávají věřit.

Jak má být politika slušná a důvěryhodná, když v ní často uspěje především ten nejhlasitější? Ten, kdo dokáže nejlépe pracovat s emocemi, nejvíc se zviditelnit a využít každou skulinu, kterou pravidla nabízejí? Ten, u kterého už tolik neřešíme, jakými prostředky svého výsledku dosáhl, protože výsledek přece „funguje“?

Politická situace je přitom také výsledkem toho, jak jsme volili – a koho jsme naopak volit nešli. Je výsledkem toho, co jsme ochotni přehlížet, co si necháme líbit a jak málo někdy zkoumáme, jestli před sebou máme skutečnou veřejnou službu, nebo jen velmi dobře promyšlený politický marketing.

A právě to je podle mě ono.

Lidé v komunální i celostátní politice nejsou žádná vyšší kategorie občanů. Nejsou automaticky lepší, důležitější ani hodnotnější než ti, kteří je zvolili. Jsou ve veřejné službě. Dostali od lidí důvěru a s ní i odpovědnost.

Na to bychom neměli zapomínat – ani oni, ani my.

Protože nakonec nejde jen o to, kdo vyhraje volby. Jde také o to, jakou politickou kulturu svým hlasem podporujeme.

Jestli chceme politiku založenou na respektu, odpovědnosti a službě veřejnosti, nebo politiku, ve které platí, že nejvíc získá ten, kdo nejvíc křičí, nejméně se ohlíží na ostatní a pravidla chápe především jako překážku, kterou je potřeba obejít.

Dovolím si nyní zaktualizovat jedno starší volební heslo, bez ohledu na to, kdo a kdy jej řekl:

„Slušnost proti sobectví.“

Možná bychom si dnes mohli uvědomit, že to není jen slogan. Je to volba.

A tu děláme pokaždé, když jdeme k volbám.

Za Aktivní Jičín Zuzana Vavřincová